Hráči klubu v barvách Sokolovské uhelné se alespoň symbolicky v sobotu vrátili na rybníček Malé Versailles. Od tamních zápasů ale karlovarský hokej ušel obrovský kus cesty
Právě před osmdesáti lety se v Karlových Varech sešla skupina nadšenců aby ve městě položila základy dnešního extraligového hokeje. O víkendu si jejich čin připomněly tisíce fanoušků i bývalých hráčů. A rozhodně nebyli zklamaní. Čekal je totiž skutečně exkluzivní hokejový program.
"Asi nejkrásnější atmosféru měl návrat hráčů na jezírko Malé Versailles. Něco takového se opravdu nedá zažít každý den," říká k oslavám sekretář klubu Jiří Holý. Diváci i hráči si tak mohli připomenout těžké podmínky v jakých se karlovarský hokej rodil. Hrálo se totiž výhradně na přírodním ledu, nejprve u Horního Nádraží, pak poblíž Ohře a následně právě na Malém Versailles. O nějakém zázemí si mohli hráči nechat jen zdát ještě další dvě desetiletí od založení původní SK Slavia Karlovy Vary v roce 1932. Potvrzuje to i jeden z tehdejších karlovarských hokejistů František Potužák.
"Doma jsme se museli převléknout, pak jít na trénink, zase převléknout domů a pak teprve do školy. Vždyť šatny tehdy neměli ani dospělí na stadionu," vzpomíná na podmínky mladých hráčů v roce 1954 Potužák. Tehdejší stadion měl k těm co znají hráči dnes ale hodně daleko. Šlo v podstatě o otevřenou chlazenou plochu bez jakéhokoliv zázemí. "Takže se sice hrálo u Tržnice, ale šatny byly až v Zeyerově ulici a odtud museli chodit hráči ve výstroji pěšky."
Chlazení prvního zimního stadionu, o které se staraly agregáty karlovarské Tržnice, ale bylo slabé, podmínky pro hráče nedostatečné a totéž platilo o systému přípravy mládeže i dospělých. "I přesto stavba prvního stadionu dokázala mužstvo posunout výkonnostně nahoru. Bohužel ale ne na dlouho," říká Holý. Po rychlém vzestupu mezi republikovou elitu ledního hokeje, kde Karlovy Vary vydržely pět let, následoval strmý pád. Kádr stárnul, mladí nadějní hráči odcházeli a nic nezměnila ani stavba nové tréninkové plochy v roce 1975 a její pozdější zastřešení, které mělo poskytnout hráčům alespoň částečnou náhradu za stále neexistující plnohodnotný stadion.
"Bylo to spíš naopak. Nejdřív ty stěny obezdili skleněnýma luxferama, takže dovnitř svítilo slunce tak, že nám skoro tál led pod bruslema a brankář proti slunci občas neviděl vůbec nic. Nakonec jsme to sklo museli natírat barvou. Teprve až později se ty luxfery podařilo dát pryč úplně," vzpomíná Potužák. Tým se mezitím potácel na dně tabulky a v roce 1987 dokonce sestoupil do krajského přeboru. Kdo mohl, odešel do tehdejšího prvoligového Sokolova a ve městě se zcela vážně uvažovalo o zániku hokeje s tím, že ve městě bude trénovat jen mládež.
Ve chvíli, kdy většina lidí začala nad klubem lámat hůl, vedení týmu nakonec převzal právě bývalý hráč A týmu Potužák. Tomu se během několika týdnů podařilo neuvěřitelné. Resuscitovat umírající manšaft, který při zápasech povzbuzovaly maximálně tři stovky nejvěrnějších. A ještě téhož roku Karlovy Vary vyhráli přebor. Postoupit zpátky do druhé ligy sice Karlovy Vary nedokázaly, ale vzestup formy potvrdili stejným způsobem i v nadcházející sezóně.
"Ale byl jsem na to sám. Bez asistentů, bez ničeho. By už jsem docela unavenej jak tím záběrem, tak neustálým bojem o existenci týmu. Ale pak přišel rok 89, Milan Mottl a konečně to, na co všichni tak čekali: Návrat do druhé ligy a já mohl v klidu odejít," vzpomíná bývalý trenér Týmu navíc pomohl i sílící příliv sponzorských prostředků a tak se v roce 1995 probojuje až do 1. ligy. Na skutečně hvězdné období si ale musí karlovarský hokej ještě téměř dalších sedm let počkat. V roce 2002 se novým generálním partnerem stala Sokolovská uhelná a klub se přejmenoval na HC Energie.
"S novým partnerem se začalo zlepšovat i postavení klubu. Přišly nové posily, stabilizoval se kádr a to všechno se začalo projevovat také na výkonech," ohlíží se za uplynulým desetiletím Holý. Dres s logem Sokolovské uhelné tak navlékli Petr Kumstát, Josef Řezníček i vlastní odchovanci jako Lukáš Mensator nebo Jan Košťál. To vše ještě zvýraznil příchod nového trenéra Zdeňka Venery, který dovedl v roce 2008 až do finále extraligy.
Něco takového karlovarský hokej nezažil. Na rozhodující zápas přišlo přes 17 tisíc diváků a na tehdejší atmosféru asi nikdo z přítomných nezapomene. HC Energie potvrdila, že lázeňský hokej rozhodně neřekl ještě své poslední slovo. A o rok později to zpečetil v odvetě se Slávií, kdy vůbec poprvé ve své historii hráči pod vedením Josefa Palečka vybojovali zlato a dosluhující plechový stadion v Rybářích se doslova otřásal v základech. Naposledy, protože následující sezónu již tým mistrů odehrál v moderní KV Aréně, kde má svůj domovský led dodnes.
I když osmdesátiletou cestu karlovarských hokejistů lemovalo hodně trnů, podle pamětníků na ní byla řada krásných a nezapomenutelných okamžiků. A také se za tu dobu mnoho se změnilo. Z původní desítky zápasů za sezónu jich dnes hráči odehrají pětinásobek. Rákosové a filcové chrániče, které nestihly od tréninku k tréninku ani pořádně proschnout nahradila špičková ochrana, stejně jako legendární kanady nahradily moderní brusle. A z party nadšenců kteří začínali na zamrzlém rybníku tým se špičkovým tréninkovým zázemím i výkony.
"A i když se A týmu v nové aréně nedaří tak jak bychom chtěli, Energie dnes jednoznačně patří ke špičce českého hokeje. A to nejen pokud jde o áčko. Naši junioři nebo žáci jsou dnes na srovnatelné úrovni se Spartou nebo Plzní, máme hokejovou akademii, výborné zázemí, myslím, že před těmi kteří tenhle klub zakládali se rozhodně nemáme za co stydět," shrnuje Holý 80 let historie HC Energie Karlovy Vary.
Jeho slova ostatně v sobotu potvrdil i výkon staré gardy Energetiků, která ačkoliv podlehla legendám ruského hokeje 7:5, nedala jim rozhodně nic zadarmo a skóre se tak rozhodlo až v závěru zápasu. Symbolickou teču za oslavami pak udělal A tým v přátelském podvečerním československém derby s Košicemi, kdy zvítězil 6:3.
80 let hokeje v KV
