Třídění se zastavilo po více než padesáti letech existence technologie v citickém areálu. Důvodem tohoto kroku je dlouhodobý pokles poptávky po tříděném uhlí na českém trhu.
Dne 31. 3. 2009 ukončila svůj provoz technologie třídění uhlí Sokolovské uhelné v Citicích. Definitivně se tak uzavírá poslední kapitola těžby a zpracování uhlí v této obci ležící západně od Sokolova. Podle ekonomického ředitele společnosti Jaroslava Rokose si ukončení třídění vynutila především situace na trhu.
„Snažíme se dlouhodobě hledat co nejvýhodnější způsoby využití našeho uhlí," říká Rokos s tím, že Sokolovská uhelná nikdy nehrála na trhu s tříděným uhlím významnou roli.
„Poptávka po něm navíc v posledních letech dlouhodobě klesá, a tak jsme byli nuceni přistoupit ke strategickému rozhodnutí zastavit výrobu." Uzavření činnosti třídírny, spadající pod firemní divizi Jiří, však nebude mít žádný vliv na počty pracovních míst v rámci společnosti.
„V současné době totiž jednáme o možnostech převedení těchto pracovníků na jiné pozice v rámci společnosti," říká personální ředitel firmy Miroslav Mertl s tím, že Sokolovská uhelná má jednoznačně zájem udržet si zkušené pracovníky citické třídírny v řadách svých zaměstnanců i nadále. Třídírna v areálu bývalého lomu Přátelství poblíž Elektrárny Tisová je posledním technologickým zařízením svého druhu na Sokolovsku. Vznikla jako přímý důsledek poválečného přechodu dolů v regionu na lomovou koncepci, kdy prudce rostla těžba, a zároveň se zvyšovaly požadavky na ekonomické hospodaření s uhlím. Tomu však tehdejší třídírny nemohly vyhovět.
„Například stará dřevěná třídírna lomu Medard disponovala denní kapacitou jen 50 tun," poukazuje báňský historik Jaroslav Jiskra na problémy se zpracováním uhlí. Už v roce 1949 tak došlo ke stavbě třídírny Medard I s kapacitou až pět tisíc tun vsázkového uhlí. A souběžně s ní byla i nadále využívána třídírna v roce 1943 vyuhleného hlubinného dolu Anežka.
„Jenže ani to nestačilo. Třídírna na Anežce měla denní kapacitu 350 tun tříděného uhlí, ale byla soustavně přetěžována a zpracovávala až 750 tun," popisuje poválečnou situaci Jiskra. V roce 1947 tak bylo rozhodnuto o výstavbě Ústřední třídírny Tisová, která měla tyto problémy jednorázově řešit. S její výstavbou se však začalo až v roce 1952. Tehdy byly náklady na stavbu odhadovány na 85 milionů korun, ale kvůli pokračujícím průtahům ve stavbě se nakonec vyšplhaly až na 112,5 milionu.
„V tomto roce měl být zahájen zkušební provoz třídírny, ale už jeho počátkem se dodržení termínu jevilo nereálné," říká Jiskra s tím, že generální dodavatel stavby, národní podnik Pozemní stavby Plzeň měl dlouhodobě problémy s dodržováním plánu stavby.
„Takže zkušební provoz byl zahájen za silných mrazů až počátkem ledna 1956 a 25. ledna téhož roku pak přešla třídírna do provozu trvalého," dodává Jiskra. Ani tím však obtíže se stavbou zdaleka neskončily. Ještě v roce 1958 totiž byly v Citicích v provozu pouhé tři z pěti potřebných kolejí, kvůli překážející budově starého nádraží. Celý komplex Ústřední třídírny Citice zahrnující jižní a severní zásobník, hrubou a jemnou třídírnu s rozdělovací věží a briketárnu tak byl dokončen v roce 1960. V této podobě třídírna fungovala až do roku 1995, kdy došlo k odstřelu briketárny. Ze samotné třídírny pak poslední vagón s uhlím vyjel 1. dubna 2009.
ÚTT
