Sokolovská učitelka deklasovala mnohé profesionály a dosáhla nejlepší maratonský čas v české olympijské historii. Šlo přitom teprve o její druhý závod této délky.

Ivana Sekyrová na závěrečném ceremoniálu OH v Londýně. Foto Tomáš Dvořák

Obrovským úspěchem skončila účast Ivany Sekyrové na olympijském maratonu. Učitelka ze sokolovského gymnázia totiž v Londýně předvedla fantastický výkon, když dokončila závod v čase 2:37:14 a stanovila tak nový český olympijský rekord. A to i za odpory Sokolovské uhelné.

Sekyrová je přitom, na rozdíl od většiny špičkových atletů, amatérka bez zázemí profesionálních velkoklubů. Svého úspěchu navíc dosáhla ve věku čtyřiceti let, kdy většina závodnic s aktivní kariérou spíše končí. Ona je naopak na vrcholu.

SU: V posledních letech jste šla výkonově stabilně nahoru. Přesto pro mnohé byla vaše kvalifikace na olympiádu velké překvapení. I pro vás?

Sekyrová: "Já jsem se na ní připravovala cíleně, ale měla jsem připravené takové ty únikové alternativy, prostě když to na kvalifikaci v Rotterdamu nevyjde, budu dál běhat nějaké ty půlmaratony, vrchy nebo cokoliv. Ale ten konečný čas a nominace byly i pro mně obrovským překvapením. V první chvíli jsem tomu nemohla vůbec věřit. A pak se na mně svalili všichni ti novináři a já teprve v tu chvíli začala tak nějak chápat, že pojedu na olympiádu a že mě čeká druhé kolo."

SU: Jaká je vlastně olympiáda z pohledu sportovce?

Sekyrová: "Nádhera, bomba, pecka! Nedá se to ani popsat. Když to člověk vidí v televizi, říká si je to pěkný, ale na život to je neuvěřitelné."

SU: Londýn byl váš teprve druhý maraton v životě. Přitom se říká, že ten druhý je právě tím nejtěžším. Nebo to tak není?

Sekyrová: "V Rotterdamu se mi všechno povedlo. V Londýně byl nepříjemný hlavně ten déšť ve kterém jsme se rozcvičovali. Jinak to docela šlo. Možná i proto, že mám dobrý základ. Od páté třídy jsem dělala atletiku, pak jsem prošla sprinterskou přípravou na sportovním gymnáziu v Plzni, pak jsem běhala překážky, ale nakonec jsem přišla na to, že špičková dráhová atletika se nedá skloubit s rodinou a tak jsem zkusila dlouhé běhy."

SU: Ale běhala jste je jako amatér, a začala sbírat jednu medaili za druhou...

Sekyrová: "Pro mně je běh pořád jen koníčkem, jsem jak se říká hobík. Když jsem to říkala, a ještě k tomu dodala, že učím ve škole na plný úvazek, hodně lidí mi to vůbec nechtělo věřit. Ale je to tak. Jen mám možná to plus, že se dlouhým běhům věnuji jen krátce, takže ještě nejsem ve svém věku tak opotřebovaná, a pořád se zlepšuji. Tedy až do olympiády to tak aspoň bylo."

SU: A pak najednou takový výkon. Jaké jsou reakce vašeho okolí, a třeba i vašich žáků?

Sekyrová: "Psala mi spousta lidí, SMS, i od nás ze školy, a bylo skvělý že mi drželi palce. A dneska když jsme vyšli z domu na tento rozhovor, tak to bylo děsný. Připadala jsem si najednou jako někdo úplně jiný. Na ulici na mně pokřikovali lidi: Tak jaký to bylo!? Nebo: To bylo skvělý Ivano! A já si říkala že se vrátím, na žádný rozhovor nepůjdu a zalezu raději domů. A do toho mi dcera říkala: nech toho, užívej si to, to je přece tvoje chvíle. A asi má pravdu. Jen si na to tak úplně nemůžu zvyknout. Naštěstí naši studenti mají prázdniny a do září než začne škola to snad trochu opadne."

SU: Takže co dál?

Sekyrová: "Na to se ptá každý. Ale já nevím. Budu na tom za čtyři roky stejně? Nebo ještě líp? Nebo vůbec nebudu běhat? Já si přeji absolvovat třeba další maraton na stejné úrovni, ale nevím. Chci si odpočinout, má slíbenou ještě nějakou divokou kartu na běhy do vrchu, ale to ještě zvažujeme. Je to brzy, zvažuji, protože je to fakt brzy. Dnes se jdu poprvé proběhnout tak uvidím. Minulý týden jsem poklusávala, docela to šlo, tak uvidíme. Tak snad to bude v pohodě. A pak samozřejmě jsou Běchovice, sem tam nějaké naše běhy taky v regionu. Zkrátka zatím tomu nechávám volný průběh. Byl to prostě takový sen, který by si chtěl splnit každý, a mě se to tak nějak náhodou povedlo. A možná by to ani nebylo, kdyby mě k tomu Milan Kalousek netlačil a neříkal: zlepšuješ se, pořád to jde, tak to zkus. Pojedeš do Londýna a pak pověsíš ty boty na hřebík."

SU: A pověsí Ivana Sekyrová boty na hřebík?

Sekyrová: "Nepověsí. Po tomhle všem určitě ne, i kdyby se zhoršila. Ono to má svůj průběh a má ho mít. Nemůžu být na vrcholu pořád, ale dokud mě to běhání bude aspoň trochu bavit, budu běhat dál."